Rozhovor Zdeněk Sklenský – ŽIJEME HROU

Máme tady rozhovor s trenérem Zdeňkem Sklenským o projektu Žijeme hrou.

Projekt „Žijeme hrou“ už běží v některých okresech. Na Hodonínsku se začal pomalu rozbíhat. Jak jste se k němu dostal?

Martina Daňka znám cca pět let a tak nějak jsem sledoval, co dělá. Jirku Vorlického jsem poprvé viděl na Létajících trenérech v Hodoníně. Tam jsem viděl na vlastní oči to, co dokázal dostat z hráčů RSM ročníku 2002 (mám tam syna) na jediném tréninku. Jedním slovem neskutečné. Tady jsem pochopil, že je úplně jedno, kde hrajete fotbal. Důležité je, kdo Vás trénuje. První kontakt s „Žijeme hrou“ jsem absolvoval letos na začátku léta na doškolení trenérů v Boskovicích. Zaujal mě, a proto jsem přihlásil svého syna o prázdninách na kemp „Žijeme hrou“ a výsledek mě nadchl. Viděl jsem jejich poslední trénink na kempu, když jsem přijel pro syna, a říkal jsem si: „Oni snad jsou schopni naučit hrát fotbal každého!“ Pak už to šlo velmi rychle. Ještě předtím jsem dostal nabídku trénovat žáky v RSM Hodonín (vážně jsem o ní uvažoval), ale po příjezdu z Boskovic jsem věděl, že chci dělat fotbal jinak… (smích).

V čem je tento projekt unikátní, jakým směrem se ubírá a na koho je zaměřen?

Pokud se bavíme o projektu „Žijeme hrou“, tak je zaměřen na celou společnost. Netýká se jenom fotbalu či sportu. Týká se i školství, kultury či firemního prostředí. To mě zaujalo ze všeho nejvíc. Já jsem se zde v Bojanovicích (na Hodonínsku) zaměřil v té první fázi na fotbal (tady mohu něco osobně změnit a budu pro to dělat vše) a v té druhé bych byl rád, kdyby se začalo měnit prostředí výuky ve škole v Bojanovicích (kvůli svému sobeckému zájmu, mám tam tři děti J), dále třeba v dalších školách. Tady to můžu jenom iniciovat, poněvadž to musí řídit a měnit lidé přímo ve školách, a to já nejsem.

Začali jste v Dolních Bojanovicích, plánujete zapojit i blízké okolí?

Začal jsem v Bojanovicích ze dvou důvodů. Ten první je, že fotbalový klub chtěl zrušit kategorii přípravek, protože prý nejsou děti. Pak jsem viděl na konci roku školní akademii, a když nastoupila školka tak jsem viděl na podiu cca 120 dětí, sotva se tam vešly, a pak v každém ročníku školy cca 40 dětí. Tak jsem si uvědomil, že problém bude asi někde jinde. To se mi teď také potvrzuje. No a druhý důvod? Chci dokázat, že velké fotbalové výkony lze dělat kdekoli. Ano, chci zapojit blízké okolí a začít spolupracovat s každým, kdo bude chtít měnit fotbalové prostředí. Moje představa (možná trochu utopická, ale chci se o to pokusit) je, aby začaly spolupracovat kluby v rámci přípravek a pak by to plynule přešlo i k žákům. Ta nesmyslná rivalita mezi trenéry a rodiči musí skončit, jinak se nepohneme z místa. Letos jsem viděl „derby“ v kategorii U13 mezi Břeclaví a Hodonínem. Bylo to dost vyhecované, bylo tam nasazení, bojovnost, bohužel i nějaké zákeřnosti. Jedna věc tam ale chyběla. Chyběl tam fotbal. Myslím si, že je to dost podstatná věc v kategorii mladších žáků na této úrovni, nebo se mýlím?

Úvodní fotbalové klání již máte za sebou, splnilo Vaše očekávání?

Zatím děláme kategorii U7 a já se dozvídám, že v této kategorii se pořádají turnaje typu dvě branky, brankáři (kterého když míč trefí, tak se maximálně rozpláče) a na hřišti čtyři hráči. Pak se vyhlašují výsledky, nejlepší hráči (víte, jak je těm ostatním?), rozdávají se medaile. Já to udělal bez toho a děti byly přesto nadšené. Nikdo nedával pokyny směrem do hřiště, vše se řešilo v klidu, až byli hráči vystřídaní. Rodiče hlasitě nepovzbuzovali (sem tam ještě přiletěl nějaký pokyn – hraj atd.), pouze hráčům tleskali. Nic se nepočítalo, nikdo nic nedostal (kromě pochvaly) a myslíte, že něco klukům chybělo? Nějaké medaile? Oni nic nechtějí, chtějí se pouze bavit. Medaile chtějí jenom dospělí, děti rozhodně ne! Víte, kolik to stojí peněz? Všechny tyto medaile, poháry atd. Kupte radši klukům míče…

Moje očekávání to předčilo, protože děti byly úžasné a rodiče snad pochopili, o co mi jde. Výborný byl i přístup trenérů z Prušánek. Věřím, že naše spolupráce bude pokračovat. V týdnu mi volali s RSM kategorie U7 a chtějí si s námi zahrát podle našich pravidel. Velmi rád tak učiním. Já ale nechci, aby to byla „naše“ pravidla. Já chci, aby to dělaly všechny kluby na Hodonínsku či Břeclavsku stejně. Výhody kruhového hřiště a více branek rád každému trenérovi vysvětlím osobně.

Proběhl také první trenérský seminář. Setkala se akce s kladným ohlasem?

Tak tady Vás musím opravit, on teprve proběhne a to 8. listopadu. Důvodů, proč chci pořádat vzdělání pro trenéry (toto je jenom seminář, který představuje dvě fotbalové školy Coerver Coaching a Žijeme hrou, které bych velmi rád zařadil do tréninkových procesů na Hodonínsku), je několik. Když mě Martin Daněk zval do Koučink centra v Praze cca pět let nazpět, tak důvod, proč jsem nejel, bylo, že jsem musel cestovat, najít si nějaké ubytování (to všechno jsou náklady navíc a ten kurz samotný nepatřil k nejlevnějším). Takže chci trenérům v okolí nabídnout vzdělání co nejblíže k domovu. To, že to všichni potřebujeme, tedy včetně mě, je naprosto jednoznačné. Navíc Žijeme hrou je již oficiální součástí vzdělávání FAČR, co se týče licencí C a B. Proto chci pozvat kolegy trenéry na tento seminář, aby se dozvěděli, jaké techniky lze využívat při jejich tréninku. Naše práce v konečném důsledku ovlivňuje i reprezentaci ČR. Dal jsem si tu práci a prošel jsem širší, cca 50 členný reprezentační výběr mužů ČR (ten seznam je na stránkách FAČR) a zjistil jsem, že šedesát procent současných reprezentantů začínalo někde na malých městech nebo vesnicích. Takže to, co je naučíme chybně, se poté odrazí i při utkáních reprezentace! Pak se divíme, proč neumí hráč zpracovat míč, že špatně přihrál atd. Přitom za to můžeme většinou my trenéři těch nejmenších. Lze to změnit, ale nejdřív se musíme změnit my. Teď tu možnost tady máme.

Jaké další akce s „Žijeme hrou Hodonínsko“ plánujete?

Plánuji toho dost. J Kromě vzdělávání trenérů chci vzdělávat i rodiče. Když jsem trénoval v RSM Hodonín, tak mi nejvíc znechucovali trénování rodiče. Já je obdivuji, jak děti vozí na tréninky, na zápasy. Jak je podporují atd. Jenže tím by měla jejich veškerá činnost skončit, bohužel se tak ale neděje. Úplně nejhorší je, a to už trenér ani nemůže ovlivnit, co říká rodič (většinou otec) svému dítěti doma. Sem právě míří ten apel na rodiče. V úterý 18. listopadu v tělocvičně v Dolních Bojanovicích pořádáme právě pro rodiče tréninkovou jednotku, kde jim bude vysvětleno, co děláme jinak a proč. Tréninkovou jednotku s hráči U7 povede Jirka Vorlický.

Dále chceme pořádat turnaje „Žijeme hrou“ nejen u kategorie U7, ale i starších. Zase tím chci ušetřit náklady klubům, rodičům, aby se nemuselo jezdit nikam daleko.

V příštím roce chceme začít pořádat akademie pro hráče (Coerver Coaching a Žijeme hrou). Budeme zde někde v okolí o prázdninách pořádat příměstský fotbalový kemp za účasti špičkových trenérů mládeže.

Té práce je spousta a rád uvítám všechny, kteří se do toho budou chtít zapojit v jakékoli podobě.